spadnout do říše snů.

22. listopadu 2012 v 15:46 | mia. |  můj každodenní život
Jsem zpět s blbou náladou a článkem. Na náladu mi nepřidává ani pitomý úkol z češtiny, sedím nad tím už nejmíň hodinu a ještě jsem nezačala psát ani začáteční písmeno. Poslední dobou nechodím ven, zůstávám zavřená v mém hnusně vyhřátým pokoji a vyčkávám až mě někdo vytáhne na čerství vzduch. Ono je to ale zbytečné když jste líní zvednout prdel od prosedělé židle. Nechci nic dělat jen spát, dokonce se mi už mlží písmena na klávesnici a to je teprve odpoledne (dobře tak večer) Fuck, jak já miluju spaní. Když můžu spadnout do říše divných snů a prožívat nejrůznější situace. Nedávno se mi zdálo že mi učitelka hudební výchovy nabízela cigaretu, přikývla jsem a zapálila si. Podivné já bych do pusy nikdy cigáro nestrčila, ikdyž, v poslední době mě začínají lákat věci na které jsem nedávno říkala FUJ. Snažím se teď uklidit věci rozházené na posteli, jenomže jakmile dojdu k posteli lehnu si, zavřu oči a různě se válím. Jaká si nemoc či-co, ale, baví mě to. Jsem zlá na mého milovaného bratra, který na mé postely sedí, hlavou ho šťouchám pryč a on je pak děsně nasranej, já se jen mírně usměju (jsem líná zvednout naplno koutky) a sednu si zpět k notebooku. Hledím z okna a kochám se tím hnusně chladným počasím venku. Kdo se bude koukat se mnou? Nesnáším když mi mrznou uši, nos a ruce. Miluju čaje, které se mi ještě horké vlévají do žaludku. Ale začínám zapomínat a přestávám si dělat denní dávku zeleného čaje, fuck, přestávám být závislá.

Miluju cesty vlakem, zvlášť když tam skoro nikdo není.

Přemýšlím. Je dobré mít psa, kterého se všichni bojí, jste pak neohroženi a všichni mají odstup, zvlášť ta otravná sousedka s tou trpasličí bestijí. Nic proti malým psům, ale tento je jako Satanův pomocník, který si přišel pro mou duši, kterou chce vyrvat z mého těla.
 

Fuck it

21. října 2012 v 12:05 | Mia. |  můj každodenní život
Sedím a pozoruju pavouka na jedné z bílých stěn, přemýšlím jestli budu zlá a rozmáčknu ho a nebo ho nechám se zabydlet v rohu mého pokoje. Jsem líná zvednout prdel, takže zkusím druhou variantu. Mím jediným kamarádem je teď Kurt Cabain, se kterým trávím většinu dne, v podobě jeho písniček.
Zjistila jsem, že závidím osatním jijich kamrády, jdu po ulici a vidím dvě růžové pipiny a tiše jim závidím jak si rozumí. Celý život hledám osobu, která by měla společné zájmy jako já. Poslouchali by jsme spolu po večerech Nirvanu, nosily černý hadry a každý den bychom pomlouvali Justina Biebra nebo 1D. Mě v pěti dali na jinou školku, ihned jak jsem od ní otevřela ty rezavé vrata, věděla jsem že tam nebudu patřit a že celý den prosedím na koberci s pexesem a budu si hrát sama se sebou. Nikdo mě neoslovil, připadala jsem si jako duch. Přišla škola, někdo by řekl že sní přišli další kamarádi, ale u mě je opak pravdou. Naprosto nikdo se semnou nebavil, pamatuju si že jsem seděla sama v zadní lavici. Pro všechny jsem byla zvláštní a po celou dobu strávenou ve škole jsem neřekla ani slovo. Do páté třídy, jsem byla natolik "šikovná" že jsem se dostala na gympl s listem popsaným jen jedničky. Nevím proč, ale všichni ze sebe dělali něco více než sami byli, mysleli jsi že když jsou na druhém stupni, už jsou velcí kluci nebo velké holky. Byli natolik arogantí, že jsem je chtěla všechny seřadit od největšího po nejmenšího a všem vlepit facky. Pak přišli prázdniny, ty jsem si užívala, zbůsobem, který mi celkem vyhovovat; Válení v posely s notebookem, přežraná čokoládových sušenek a přepitá studeným mlékem. Po prázdninách přišla sedmička. Doufala jsem že příjde někdo nový, nebo se někdo se spolužáků vzhledově změní, změnila se jedna jediná holka a to tím že si roztáhla ucho o pár milimetrů.


Táta koupil bratrovi dalších pět disků na playstation a já každý den musím poslouchat zvuk výstřelu a jezdících aut a je úplně jedno jestli bydlím na vesnici nebo ve městě. Já dostala boty na zimu, které si teď hový v mém botníku.

Kam dál

Reklama